Péče o druhé začíná u nás samotných, říká pečující Soňa Běčáková

Péče o druhé začíná u nás samotných, říká pečující Soňa Běčáková

Pečující Soňa Běčáková představuje svou účast v projektu „Nejste na to sami - podporujeme pečující v Beskydech“ realizovaný přes MAS Frýdlantsko-Beskydy z.s.

Můžete se nám na úvod krátce představit a říct, o koho a jak dlouho pečujete? Máme syna Patrika, který je mentálně i tělesně postižený. Má vrozenou vadu pravé nohy. Je po pěti operacích, ale stejně má zkrácenou achilovku a nohu má kratší. Proto chodí po plosce nohy, nosí speciální ortopedickou obuv. Má 32 let a celou dobu o něj pečuji. Do práce jsem se zpět nevrátila. Narodil se nám mladší syn Simon. Mají spolu pěkný sourozenecký vztah. Určitě to neměl jednoduché, protože vždycky jsme větší pozornost museli věnovat Patrikovi. Už jsou oba dospělí a vím, že mu bude Simon a jeho přítelkyně Simona oporou. Patrik má rád přírodu, knížky, hudbu a koncerty, kde ho doprovázíme a snažíme se, aby měl život plný aktivit. Patrik je klientem sociální aktivizační služby (SAS) ve Středisku sociálních služeb města Frýdlant nad Ostravicí, kam ho musíme doprovázet tam i zpět. Ve službě SAS je spokojený, má tam svoje kamarády a má tam spoustu aktivit jako pracovní terapie, procvičování jemné motoriky, zdravotní a pohybové cvičení, společenské nebo sportovní aktivity, procházky a výlety, muzikoterapie – zvuková lázeň, canisterapie, společné oslavy narozenin, nebo návštěva výstav, cukráren a spoustu dalších aktivit, které má rád a moc si je užívá. A hlavně je pro něj důležité být v kolektivu. Péče o zdravotně postižené je náročná po všech stránkách a pro celou rodinu. Já vždycky říkám, že žiju dva životy. První je syn a pak já. Jsem často vyčerpaná. Potřebuji dobít síly a trošku si odpočinout. Tu chvilku najdu pro sebe v kavárně Café de Maré u dobrého cappuccina. Mám ráda ruční a výtvarné práce, a to je pro mě taky relax.

Můžete nám představit Asociaci klub Míša? Když byli kluci malí, stala jsem se členkou Klubu Míša. Je to Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v ČR. Později jsem se stala předsedkyní Klubu Míša. Nebyla to jednoduchá práce, ale měla jsem štěstí na místopředsedkyni a hospodářku. Organizovali jsme volnočasové aktivity, besedy, přednášky, exkurze, výtvarnou činnost a zábavné odpoledne. Myslím si, že se mezi námi vytvořily přátelské vztahy. Maminky mají možnost probrat a sdílet zkušenosti jak s úřady, tak s lékaři nebo jen tak probrat každodenní starosti a radosti se svými dětmi. V roce 2024 jsme oslavili 25. výročí Klubu Míša.

Jak jste se o projektu pro pečující dozvěděla a co rozhodlo, že jste se zapojila už od úplného začátku? Zúčastnila jsem se prvního setkání v Kulturním centru města Frýdlant nad Ostravicí na přednášce „Pečující osoby, nebojte se zeptat!“, pak následovala další v kapli Střediska sociálních služeb města Frýdlant nad Ostravicí přednáška „Paliativní péče“. Vyplnila jsem dotazník a následně jsem byla pak oslovena paní Kociánovou. Projekt mi přišel zajímavý a proč nevyužít takové nabídky? Řekla jsem si, že někdo si dal tu práci, tak proč ne?

Při skupinové terapeutické podpoře dochází k intenzivnímu sdílení. Jak moc je pro vás důležité potkávat se s lidmi, kteří prožívají něco podobného? Co vám toto sdílení dává? Společná terapie mi vždy pomůže tím, že zapomenu na své starosti. Přijde mi, že jsme na tom stejně. Každého něco trápí. Společně to probíráme, rozebíráme důvody, proč to tak je, a jak najít zlepšení a tím i úlevu. Existuje potřeba mluvit s někým druhým, anebo třeba jen tak poslouchat. Zbytečně to dusit v sobě není dobré pro nikoho.

Projekt nabízí širokou škálu aktivit – od zdravotního cvičení po muzikoterapii a arteterapii. Která z těchto aktivit vám osobně přinesla největší úlevu nebo nejvíce pomohla a proč? Zdravotní cvičení mě doslova přinutilo, samozřejmě, dobrovolně něco pro sebe dělat. Cvičení je nutnost, ale vždy si řeknu není čas, a tak se stále vymlouvám. Sice bolí celé tělo, ale je to moc fajn. Arteterapie mě moc a moc překvapila, ani jsem netušila, nevěděla, že něco takového při poslechu hudby a třeba i se zavřenými očima umím. Poslední práce s rukami byla opravdu zajímavá, určitě by ji potřebovaly i ostatní ženy, které pečují o své blízké. Muzikoterapie je opravdu jedním slovem super. Paní Lenka nás vtáhla do takového nadšení. Hrát na bubny Djembe a tibetské misky je něco úchvatného. Měla jsem jen malé zkušenosti s bubny Djembe. Ale tyto sezení mě naučily vnímat sama sebe, své myšlenky i své tělo. Terapie hudbou je úžasná.

Projekt je pro účastníky zcela ZDARMA a koná se blízko Vašeho bydliště. Myslíte, že je to pro pečující velká výhoda? Výhoda projektu zdarma je velká. Nemohla bych si vybrat všechny, třeba jen některé. Pro mě je výhodou, že je to v místě bydliště. Dopoledne je syn v sociálně aktivizační službě a odpoledne syna hlídá manžel. Ale věřím, že každý pečující to tak nemá, a v tom je ten problém.

Když se ohlédnete za uplynulým půlrokem, jaké změny na sobě nejvíce vnímáte? Ať už psychické, fyzické nebo třeba v tom, jak zvládáte péči. Určitě se těším na každé sezení nebo setkání. Vždy si udělám v kalendáři čas, protože je to pro mě. To jsem třeba dřív neměla. Už říkám doma - dnes mám muzikoterapii. Někdy syn řekl, já jdu taky. Ne, ty ne, já jdu sama. A kdy přijdeš? No pozdě, až bude konec a hotovo. Potřebovala jsem něco, co je pro mě, a za to moc děkuji.

Máte nějaký silný moment nebo zkušenost z projektu, o kterou byste se chtěla podělit? Velice mě zaujaly příběhy pečujících, kteří se starají o své rodiče. Jak jim vrací tu lásku, kterou nám rodiče dávali. Taky to nemají jednoduché, a ne každý umí přinést takovou oběť. Vždy si vzpomenu na své rodiče.

Co byste jednou větou vzkázala dalším pečujícím, kteří o zapojení teprve přemýšlejí? Ať vůbec nepřemýšlejí a určitě přijdou mezi nás. Ať si najdou ten čas pro sebe. Protože potřebují nabrat sílu, ať můžou pečovat o ty, které mají rádi. Na závěr chci poděkovat paní Kociánové, že mě do projektu zapojila.